Co je lesní terapie a proč je dnes tak důležitá

Text je mým příspěvkem do chystané publikace Pavly Kohoutové o významu přírody pro psychoterapii

“Lidé jsou na přírodu odkázáni kvůli evoluci člověka, která probíhala v přirozeném světě, ne ve světě umělém a konstruovaném”

— Stephen R. Kellert, profesor sociální ekologie, Yale University

Proč se vrátit do lesa?

Možná zvláštní otázka, řeknete si, vždyť jsme tam každou chvíli. Češi jsou známí milovníci přírody a třeba hustota a značení našich turistických tras nemá ve světě obdoby. Ano, do přírody chodíme, ale… nezapomínáme tam něco? Anglické slovo „re-membering“ má v tomto velkou výhodu, totiž dva významy – rozpomenout se, nebo „stát se znovu součástí celku“. A tím celkem není nic menšího, než naše místo na Zemi, které je celou lidskou historii pevně spojené právě s přírodou. Z ní jsme vzešli a stále do ní patříme jako ostatní živé bytosti, i když se nám možná posledních pár desítek let zdá, že jsme se od ní tzv. osvobodili, že ji už nepotřebujeme, případně nám stačí brát si z ní co ještě nemáme a když nám zbyde čas, tak trochu ji chránit. Že jsme prostě tak nějak „nad ní“. Nemůžeme se víc mýlit… 

Podle všech dostupných statistik a ukazatelů čelí totiž lidstvo obrovským negativním důsledkům svého odpojení od přírody ve formě civilizačních chorob, psychických poruch [1], absence smyslu života a mnohých dalších daní za náš průmyslový a ekonomický rozvoj, spojený s osvícenským pohledem na svět a živé organismy jako svého druhu stroj. Tím, že jsme totiž mezi stroje zahrnuli i sami sebe, jsme nechtěně přišli o mnohé zdroje své živé podstaty. Je tedy nejvyšší čas znovu je objevit.

Samozřejmě jsme ale už mezitím závislí i na moderním způsobu života a smyslem není vrátit se jak se říká znovu do jeskyní. Spíše o to vrátit se do lesa tak trochu jinak – s vědomím, že jde o náš původní domov, na jehož podněty jsou naše tělo, mysl i duše nejlépe připravené a kterých se nám v našem uspěchaném, přetechnizovaném a chemií přeplněném světě nedostává [2]. Pokud se dokážeme na tyto podněty zaměřit a rozvinout jejich vnímání, posílíme jak vlastní zdraví a rovnováhu, tak také vztah s přírodou. Součástí tohoto procesu je také uvědomění si, co naopak přinášíme přírodě my a jak nás to ovlivňuje. Protože každý plnohodnotný vztah je založený na rovnocenné reciprocitě, ne jen braní si – a pak je také nejvíce hodnotný a prospěšný.

Vrátit se domů

Základním principem tohoto návratu ke kořenům je zpomalení, protože se vracíme z velmi uspěchaného světa. Můžeme začít už způsobem, jakým do lesa vyrážíme. V tradičním pojetí „výletu“ si totiž obvykle vytyčíme trasu z místa A do místa B a více nebo méně výkonovým způsobem pak tento kus prostoru „urazíme“ (čeština je někdy překvapivě výstižná, že?). Po cestě pak často nemáme moc času vnímat, kde vlastně jsme a jak se tam cítíme, nanejvýš si dáme pár zastávek na občerstvení. V horším případě je ještě strávíme zíráním do mobilu nebo rozčilováním se nad umazaným oblečením dětí.

Ruku na srdce, je toto opravdu vše, co můžeme v přírodě prožít? Vraťme se zpět do minulosti. Většina lidské historie pojímala přírodu jinak, více než jen kulisu pro naše odpojené aktivity. Podle teorie tzv. biofilie jsou naše smyslové a autonomní tělesné systémy vymodelovány tak, aby byly s přírodou propojeny a pomohly nám nejen s přežitím, ale i s udržením zdraví v komplexním smyslu včetně tak efemérních věcí, jako je štěstí [3]. Náš parasympatický nervový systém, odpovědný za relaxaci, stejně jako tzv. plazí mozek (vývojově nejstarší část mozku, řídící reakci na stres i jeho vyrovnávání) okamžitě reagují na zrakové, sluchové aj. smyslové podněty z přírody snižováním hladiny stresových hormonů. Proto je univerzálním lékem pro lidi všech kultur a geografických míst na světě vracet se do přírody jako jakési náruče, tam se ukotvovat, uklidňovat, nabíjet. Přírodou je přitom i poušť nebo zdánlivě monotónní step – vše náš původní domov.

Lidé v Evropě a my ve střední Evropě zvlášť jsme všichni potomci lesních národů [4]. Od Germánů, Teutonů a Keltů na západě, přes severské kmeny a Slovany až po Pobaltí, sdílí naši předci stejnou zkušenost s lesní medicínou, stále ještě přes staletí mnohdy cíleného zapomínání přítomnou v lidovém léčitelství i jazyce. Její kořeny sahají tisíce let zpátky až k lovcům poslední velké doby ledové. Tito lidé nepojímali přírodu jako místo pro zážitky, ale jako svůj logický domov, pečující matku i dárkyni života a obživy, na kterou se obraceli vždy, když potřebovali pomoc. Na všechno bylo přitom o dost víc času, resp. vždy se respektoval čas, který udávala právě příroda, ne člověk.

Pokud si na toto pravidlo vzpomeneme, naplánujeme si pobyt v lese trochu jinak. Cílem není dostat se na určité místo, ale zkrátka jen být v lese. Bez záměru, bez očekávání, ale zato přítomní a otevření všemu, co přijde. Možná i někam dojdeme, ale možná také strávíme několik hodin pod jedním stromem, protože tam najdeme vše, co jsme hledali. Jednou z vlastností lesa jako terapeuta je totiž to, že má vždy pro každého právě tu medicínu, kterou v danou chvíli potřebuje. Jediné, co se očekává od nás, je naprostá důvěra v tuto jeho schopnost.

Je vhodné si pro tento účel stanovit nějaký práh – symbolický i reálný, např. položený klacek přes cestu, jehož překročením vstupujeme do světa, kde čas plyne pomaleji a je možné prožívat a vnímat jinak. Vědomě takto vytváříme na krátkou dobu jakýsi přechodový rituál, který nás otevírá do světa, v němž neplatí pravidla běžná z všedního dne (psychologicky se tento jev odkazuje na pojem tzv. liminality [5]). Stejný nebo jiný přechodový práh si pak stanovíme i pro návrat do běžné reality na konci „terapie“. 

V rámci liminálního časoprostoru prožíváme zejména přítomný okamžik skrze své tělo a hlava v něm ztrácí svoji obvyklou řídící roli, přičemž se naše imaginace částečně prolíná s okolní realitou. Symbolicky tento rituál také odkazuje na tradiční „vision questy“ nebo „medicine walk“ – pobyty v přírodě, inspirované tradičními přírodními národy pro hledání specifických odpovědí, důležitých pro život. Nejen tuto, ale i další psychologické stránky lesní terapie však není nutné plně chápat, důležité je ji prožít, protože jak říká Wim Hof, „feeling is understanding„.

Kromě přechodového rituálu, v němž odkládáme obvyklé vnímání světa, je tak dalším důležitým krokem spojení s lesem (přírodou) skrze své smysly, nikoliv skrze koncepty, představy a myšlenky v hlavě. Tím se pro nás příroda mj. stává významným zdrojem vnitřní stability. V praxi to znamená propojit se s okolím skrz zrak, sluch, hmat, čich i chuť plus další smysly, které normálně tolik nevyužíváme (víte, že jich podle některých škol je až 22?). Je to důležité proto, že smysly jsou naše kotvy v přítomnosti. Kdykoliv na ně zaměříme pozornost, dostáváme se přirozeně do okamžiku “tady a teď”. Není možné slyšet zvuk z budoucnosti ani z minulosti, vidět (očima) cokoliv jiného než co je před vámi atd. Čím víc vnímáme svět smysly, tím víc jsme přítomni a tím také ukotvení, stabilizovaní. 

Příroda nám tuto možnost nabízí zcela spntánně a přirozeně, volá nás k tomu svými barvami, vůněmi a zvuky a naše psychika i tělo jsou na to perfektně připraveny. Necháváte se tedy volně vést svým tělem a dotýkáte se, čicháte, ochutnáváte, pozorujete přírodní svět a jeho barvy a tvary, vůně a povrchy, zvuky způsobem, který vás silně vrací do dětství. Skáčete přes pařezy, strkáte nos do mechu, snažíte se najít všechny odstíny zelené nebo jen tak ležíte na trávě a pozorujete mraky a přitom vnímáte, co ve vás jejich tvary vyvolávají. Zní to banálně, ale kdy naposledy jste dělali něco takového déle než pár vteřin? Zároveň tyto banální činnosti pilně spouští reakce těla a léčí psychiku. Sledování fraktálních tvarů listů zpomaluje tep srdce [6], dýchání z plných plic přináší k našemu imunitnímu systému informace z fytoncidů [7], bakterie Mycobacteria Vaccae z lesní půdy se skrz vaše ruce postará o tvorbu hormonů štěstí [8]. Neomezujte se časem, jste přece doma a svobodní.

Díky přirozenému zpomalení vnímáme jinak čas a také získáváme jiný vztah sami k sobě. Příroda nám nabízí prostor, v němž jsme bezpodmínečně přijati takoví, jací jsme – ať už libovolného věku, pohlaví, barvy pleti, váhy, tělesných predispozic. Tento pocit z lidské společnosti bohužel už téměř neznáme a může pro nás být velkým zdrojem bezpečí. Je dobré tento pocit přivítat a využít k posílení sebelásky i lásky ke všemu živému. V lidském světě jsme totiž obvykle příliš zaměstnaní myšlenkami a starostmi z lidského světa, než abychom si položili a opravdu autenticky pocítili otázku “kdo jsem dnes?”

Pokud se takto zeptáme sami sebe obklopeni živou přírodou, začneme odpověď vnímat v její podobě jako v jakémsi psychologickém zrcadle. Je to obraz nás samých, zbavený všech sociálních a kulturních nálepek a stereotypů a samozřejmě obraz silně symbolický, ale pokud jsme uvolnění a otevřeni těmto symbolům, můžeme o sobě získat mnoho nových náhledů.

Častou reflexí sebe sama bývá např. všímání si stromů a jejich tvarů a unikátních rysů, které má každý trochu jinak. Každý strom má nicméně i různé šrámy a zranění, žádný tvar není dokonalý, ale v celku je vždy krásný, protože je sám sebou. Není toto vhodná analogie i pro vnímání lidí včetně nás samých namísto předsudečných nálepek, na které jsme jinak zvyklí?

Stejně tak je dobré přivítat výše uvedený návrat dětské radosti a uvolněnosti, kterou máme v sobě a obvykle je naší pozornosti skryta. I jako dospělí máme možnost vrátit se do světa dětské fantazie a her a v kontaktu s přírodou je to velmi snadné. Proč ne? Spontaneita tohoto druhu rozvíjí kreativitu a fantazii, kterou můžete využít i po návratu z lesa. Tam třeba postavíte z kůry a mechu další domeček pro skřítky po 30 letech. No však už bylo na čase! V profesním nebo osobním životě posléze možná objevíte nečekanou kreativitu, která vám chyběla.

A aby toho nebylo málo, díky vztahu sami se sebou, obklopeni živým přírodním světem, začneme sebe vnímat jako nedílnou součást této sítě života, protkávající každý kousek naší Země. V přítomném okamžiku a v autentickém spojení skrze naše těla a smysly není možné přehlédnout, jak jsme vlastně stejní – dýcháme, pijeme a jíme, vnímáme jeden druhého na stejném místě. Jsme na sobě závislí. A můžeme si hodně dát. Díky smyslovému, tělesnému spojení s přírodou je snadné začít ji mít rád úplně jinak než intelektuálně, jako oddělený objekt – spíš jako živou součást nás samých.  Toto uvědomění si vzájemných vazeb a závislostí pak přirozeně po návratu do lidské společnosti přenášíme na další lidi – protože lidé jsou stále součástí přírody a naše duše to na hluboké úrovní takto vnímá. Posílením vztahu s živými bytostmi z přírody tak posílíme a kultivujeme i vztahy k lidem.

Co tedy v lese dělat – malý návod na invidiuální lesní terapii

Lesní terapie nemá pevně dané schéma jednotlivých kroků, pro nejlepší výsledek je však dobré dodržovat určité základní schéma – formu, jejíž přesný obsah určí až daný přítomný okamžik, les, vy a vaše aktuální rozpoložení, počasí atd. Zde si popíšeme schéma podle Amose Clifforda, zakladatele asociace ANFT, který přinesl na Západ původně japonské umění Shinrin-yoku („lesní koupel“) a přizpůsobil je našemu kulturnímu prostoru. V něm má průběh lesní terapie několik základních bodů:

• Vědomý záměr věnovat následující čas lesní terapii. Toto je důležité pro určení si účelu pobytu v lese – v reálu se totiž často stává, zejména pokud provádíte terapii sami, že se po čase přistihnete, jak místo vnímání okolí a sama sebe opět rychle kráčíte po cestě nebo turistické značce s hlavou plnou myšlenek. Stanovením záměru a ještě lépe jeho vyslovením během vstupního přechodového prahu (viz dále) snížíte riziko, že čas v lese nakonec strávíte úplně jinak, než jste původně chtěli. Součástí záměru je mj. péče o to, abyste měli na terapii dostatek času (ideální jsou cca 3 hodiny) a nebyli rušení, takže např. přepneme mobil do letového módu. Pokud to tak cítíte, můžete také záměr věnovat konkrétnějšímu účelu – např. posílení zdraví nebo nalezení odpovědi na otázku, kterou se vám dlouho nedaří rozlousknout. V liminálním časoprostoru totiž leckteré problémy vypadají jinak a díky tomuto náhledu vám může odpověď přijít zcela nečekaným způsobem. V takovém případě je dobré např. vyslovit otázku na počátku, po vstupu do lesa a pustit ji z hlavy. Pokud odpověď máte dostat, přijde sama obvykle po nějaké době v lese. Zastavte se na chvíli, zasaďte si ji do kontextu právě prožívaného místa a poděkujte lesu i své intuici.
• Rituál vstupního přechodového prahu: fyzické překročení hranice, oddělující jeden svět od druhého. Buď využijeme existující práh, tak jako v běžném životě (vchod do domu např. často velmi zřetelně označuje, jak máme dané místo za prahem vnímat díky různé dekoraci, tvarům a barvám dveří atd.) – zde to může být větev nad cestou, potůček nebo kamenný předěl. Případně si sami takový práh vytvoříme pomocí klacku, kamenu, apod.. Vyslovíme svůj záměr (viz výše), řekneme lesu, jak dlouho s ním chceme pobýt a požádáme ho o podporu. Čekáme potichu na odpověď. Vnímáme ji v pohybu a zvucích lesa, v atmosféře místa a znacích, které vnímáme více srdcem než jen smysly. Jakmile vycítíme, že jsme zváni dál, překročíme práh.
• Jakmile se záměrem překročíme vstupní práh a vstoupíme do hlavní části lesní terapie, zaměříme se na tři základní věci: na své okolí, na to, jak nás naše smysly propojují s lesem a na to, jaké pocity to v nás vyvolává. Prvních cca 15 – 20 minut lesní terapie nikam nejdeme a zůstáváme na místě (samozřejmě, můžeme na toto místo od prahu nejdříve dojít). To nám mj. pomůže nastavit si tempo pro celou lesní terapii. Následně se zaměříme na základní smysly a jejich spojení s lesem. Tento postup je dobré si projít předem, aby vás nerušilo jejich čtení na místě (je-li vás víc, může jeden předčítat ostatním):
  • Najděte si místo, kde si stoupnete a budete se cítit dobře. Nepospíchejte, věnujte každému smyslu několik minut zkoumání. Zavřete oči a pomalu se zhluboka nadechněte… a pomalu vydechněte. Znovu se nadechněte… Zaměřte svoji pozornost na vzduch, který vstupuje do vašich plic a jak je pak opouští. Mění se přitom nějak? Je tento vzduch nějak ovlivněný tím, že ho před vámi dýchaly jiné lesní bytosti? Je něco, co byste jim chtěli předat dál spolu s výdechem?
  • Teď přeneste svoji pozornost na váhu svého těla. Jak se dnes vaše tělo cítí? Je někde napnuté, ztuhlé, chce se uvolnit? Zkuste pomalu přenést váhu z jedné nohy na druhou. Jaké to je, cítit oporu země? Té země, která vás nese celý život?
  • Mějte stále oči zavřené a přeneste svoji pozornost na svoji kůži. Zkuste prozkoumat, jak se vás v tuto chvíli les dotýká – zvedněte obě ruce s otevřenými dlaněmi a použijte je jako senzory. Vnímají nějaký proud vzduchu? Teplotu, vlhkost? Co vnímá vaše tvář, co krk? Liší se nějak pocity na různých částech těla? Možná cítíte, že se vás les dotýká způsobem, který je vám příjemný. Přivítejte tento pocit a chvíli s ním buďte.
  • Následně se zaměřte na své uši a na zvuky, které můžete v tuto chvíli slyšet. Jsou nějaké zvuky dál? A jsou některé blíž? Který zvuk je nejhlasitější? A který nejtišší? Možná, natočíte-li hlavu, budete některé slyšet jinak. Možná také slyšíte svůj vlastní dech, jak se mísí se zvuky lesa. Jaký je to pocit?
  • Teď obrátíme svoji pozornost k chuti. Jak asi chutná vzduch, který dýcháte, pokud otevřete pusu? Můžete zkusit vystrčit trochu jazyk a ochutnat ho, když prochází ústy. Jaký je tento vzduch, který vám les nabízí, na povrchu – hrubý, či hladký? Možná vám chutná. Možná také můžete lesu vrátit něco z potěšení z jeho vzduchu zpátky. Je něco, co byste mu chtěli předat spolu s výdechem?
  • Nyní můžete zavřít ústa a prozkoumat vůně, které vám les nabízí. Kolik jich zde v tuto chvíli asi je? Možná můžete lehce hýbat hlavou a zkoumat, jestli se vůně liší podle směru, ze kterého přicházejí. Mění se vůně, když se zkusíte přiblížit více k zemi? Možná ve vás vůně také vyvolávají nějaké pocity? Jaké asi jsou?
  • Stále se zavřenýma očima nechte ruce volně viset a otočte je dlaněmi před sebe. Pomalu se zkuste otáčet kolem své osy a vnímejte různé pocity, které ve vás různé směry vyvolávají. Až ucítíte, že stojíte směrem, který je vám příjemný. zastavte se. Až budete připraveni, tak pomalu, velmi pomalu, otevřete oči. Co vidíte? Představte si, že tento obraz vznikl jen pro vás a jen pro tuto chvíli. Jaký je to pocit? Můžete si také představit, že nejen vy vidíte les, ale také on vidí vás. Jaké to je?
  • Znovu několikrát zhluboka nadechněte a vydechněte a všimněte si, co právě cítíte.
• Dále by měla následovat asi 20minutová pomalá procházka lesem. Pomalá opravdu až ve smyslu meditativním. Jsme potichu, pohybujeme se krok za krokem a všímáme si, co dalšího kromě nás je v lese v pohybu. Může to být cokoliv na zemi, na nebi i mezi nimi. Možná se vám bude zdát, že dnes se nehýbe téměř nic. Někdy ale stačí přiblížit pohled, pohyb je totiž podstatou života jako takového. Není nakonec vnímaný pohyb pouze otázkou času pro pozorování? Možná také zjistíte, že nejrychleji se hýbou myšlenky ve vaší hlavě nebo že začínáte zrychlovat spolu s nimi. V takovém případě to zaznamenáme a podobně jako u meditace se vrátíme k pomalému pozorování pohybu kolem nás. Nakonec opět reflektujeme, co právě vnímáme.
• Největší část lesní terapie strávíme s nekonečnými možnostmi k prozkoumávání přírody našimi smysly a toho, jak nás k tomu zve. Měkký mech nás zve k ulehnutí a průzkumu vůní. Potůček nás zve k hraní si s vodou skrz dlaně, zvuky ptáků nás zvou k přidání se s vlastní melodií. Oblaka na obloze nás zvou k imaginativnímu průzkumu jejich tvarů. Stromy nás zvou ke spřátelení, někdy dotykům, někdy k hovoru, jindy prostě jen k opření se o kmen a němému, ale otevřenému sdílení pocitů. Slunce v listí nás zve k hledání všech odstínů zelené a hnědé, kůra stromů k objevení všech možných povrchů, mravenci k prozkoumání hlíny. Pozvání tohoto druhu je opravdu nekonečně a mohou se lišit podle místa, času, vaší nálady a potřeb. Zkuste je pojmout jako hru a objevujte pokaždé jiné, hrajte si s vlastní fantazií. Ve skupině můžete samozřejmě zvát jeden druhého nebo naopak být sami (se) sebou. Každé pozvání může trvat opět 15 – 20 minut a vždy na závěr opět reflektujte, co právě cítíte.
• Jedním z nejúčinnějších způsobů spojení s přírodou je tzv. sit-spot, tj. sezení v klidu a tichu bez jakéhokoliv záměru a aktivity. Může to znít banálně, ale právě toto je jeden ze způsobů bytí, které v „normálním“ životě už téměř neznáme a zpočátku pro nás může být výzvou. Spočinutí v klidu na jednom místě, které si vyberete, obklopeni živou přírodou, je velmi silným prostředkem pro vnímání přítomného okamžiku i sebe samého tak, jací skutečně jste. Také si postupně začnete uvědomovat, co vše ve svém okolí jinak přehlížíte. Někdy trvá dlouhé minuty si všimnout, jak krásné květy máte přímo u nohou. Také příroda reaguje na vaši zklidněnou přítomnost a postupně vás bere na vědomí, takže vzniká oboustranný vztah. Vhodnou dobou pro sit-spot je alespoň 20 minut.
• Doporučovaným prvním krokem pro návrat do „světa tam venku“ je čajový obřad, resp. velmi zjednodušeně posezení s bylinným čajem (může jít o čaj z rostlin v místě terapie, pokud máte dostatečné znalosti a vybavení pro jeho přípravu). „Obřad“ je zde skutečně v uvozovkách, protože nemá přesně daný formát. Pitím čaje symbolicky i fyzicky přijímáte prožité zkušenosti z terapie a připravujete se na překročení prahu zpět.
• Posledním krokem je návrat k původnímu přechodovému prahu nebo vytvoření nového. Završíte tak celou terapii a vědomě se zaměříte na vtělení získaných zkušeností a zážitků tak, abyste si je mohli přenést přes práh liminality zpět do běžného života. Dovolte si je přijmout s vděčností vůči lesu i sobě a překročte práh.

Po návratu domů na sebe buďte trochu ohleduplní – po lesní terapii jsou lidé často zpomalení, trochu jako ve snu, každopádně hluboce relaxovaní. Respektujte nutné tempo svého návratu a případně upozorněte své blízké, že vám návrat do ruchu života bude chvíli trvat.

Poznámky

[1]  Depression and Other Common Mental Disorders: Global Health Estimates. Geneva: World Health Organization; 2017

[2] Např. Marek Kowalski, Barbara Majkowska-Wojciechowska a kol.: Prevalence of Allergy, Patterns of Allergic Sensitization and Allergy Risk Factors in Rural and Urban Children, in: Allergy, September 2017, Vol. 62 (9), S. 1044-1050, online: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17686107

[3] Clemens G. Arvay: Les léčí. Efekt Biofilie. Fontána, 2018

[4] Wolf Dieter Storl: Pradávná medicína. Kořeny medicíny z dávné minulosti. Fontána, 2016

[5] Liminalita je fáze v přechodovém rituálu, během které už neplatí pravidla ani status jedince z předchozího období, ale ještě nezačala platit pravidla nová. V rámci tohoto “bezčasoprostoru” je možné se oprostit od různých omezení vnějšího světa, ale také setkat se s nečekanými vjemy a prožitky, které je následně třeba integrovat pro návrat v další fázi  rituálu

[6]  Clemens G. Arvay: Les léčí. Efekt Biofilie. Fontána, 2018

[7] Skupina tzv. terpenů, chemických sloučenin, vylučovaných do vzduchu rostlinami. Slouží jim ke vzájemné komunikaci a signalizaci nebezpečí např. po napadení fungicidními houbami. Na fytoncidy reaguje také lidský imunitní systém, který na jejich základě (zejm. jde o skupinu pineny a limonen) zvyšuje množství a aktivitu NK lymfocitů, zodpovědných za vyhledávání a likvidaci patogenů i poškozených lidských buněk. Více viz např. Qing Li and Tomoyuki Kawada, “Effect of Forest Enviroment on Human Immune Function”, in: Qing Li, Forest Medicine, Nova Biomedical, New York 2013

[8] NBC News Online, Soil Bacteria can boost Immune System, 13. 4. 2017, online: http://www.nbcnews.com/id/18082129/ns/health-livescience/t/soil-bacteria-can-boost-immune-system/